Bylo to v době, kdy jsem se znal s holkama koňačkama. Jedna koňačka byla z Dubného, jmenovala se Petra.   Bydlela tu se svým mužem a dětmi. Pracovala v Budějovicích, na vsi to měla ráda, ale bylo vidět, že tu trochu intelektuálně strádá.

Byl jsem pozvaný k nim a návštěvu,  v době Silvestra. Den před Silvestrem mne Petra vzala na výlet po okolí, abych se podíval po krásách Jižních Čech. Takže jsme stihli objet pár vesnic, byli jsme se podívat na jejich rybníček u lesa a také do vesnické památkové rezervace Holašovice.  Tam jsme jen objeli náves. Ještě si vzpomínám že jsme jeli do Křemže, myslím že proto, že tam byla stáj s koňmi. My se tam zastavili a prohodili pár slov s majitelem stáje.

Druhý den už byl Silvestr a na ten se všichni těšili. Dopoledne proběhla taková podivná „akce“ … objížděli jsme obec a hledali jsme po sousedech řezníka, protože byla objednaná zabijačka a řezník nebyl k nalezení. Nějakými pokusy se řezník nakonec u někoho našel.  Myslím že důležitou roli v tom hledání měl alkohol.

Byla zima, sníh, na noc mělo pořádně mrznout. Silvestrovská akce se konala v Křenovicích, to je ves hned kousek vedle Dubného. Dubné nemělo na takovou akci vhodnou hospodu, zato Křenovice ano.  Mezi Dubným a Křenovicemi tu visela ve vzduchu taková trochu rivalita, protože Dubné mělo obecní úřad,  kostel a Křenovice zas hospodu a hasiče. Nějak se nemohli shodnout, kdo je víc důležitější a přitom se navzájem potřebovali všichni.

V Křenovické hospodě se tedy chystala silvestrovská zábava. Už jsem tušil, co ten večer bude pro mne znamenat. Nicméně, když jsem přijel, musím se  zúčastnit.

Do Křenovic jsme vyrazili a došli pěšky, je to asi kilometr po cestě.
Byl jsem představen ostatním přátelům, že jsem kamarád tady od Petry a pak už se snažil jen zapojit do rozjíždějící se zábavy. Ta byla víceméně v tom, že se pilo pivo a alkohol v lokále, jedlo, pouštěla diskotéka z jukeboxu. K jídlu bylo spousta dobrot, nějaké domácí chlebíčky a já už nevím co.
Celá zábava byla vesměs jednoduchý scénář, že se u dlouhých stolů  přátelé bavili a opíjeli s místními a nakonec už to bylo jedno tak i s přespolními. Byl jsem několikrát bezelstně vyzván ať se napiju – a tím spřátelím s místními, což mi začalo dělat potíže, protože jsem nebyl ochotný a ani schopný pít alkohol. Pil jsem colu, o které jsem tvrdil že to je cola s rumem… aby to vypadalo že poctivě chlastám.   Někdo měl i tendence mě kontrolovat, jestli nešvindluju.

Petra to někdy kolem desáté hodiny vzdala a šla domů, prý kvuli dětem, co jsou doma samy. Myslím že to měla dobře vymyšlený.

Jak se blížila noc, věděl jsem, že půjde do tuhého. Respektive  nastane známá situace, kdy naprosto všichni se plynule opijí, budou náležitě rozveseleni a užívat si na vrcholu oslav. S množstvím alkoholu zároveň klesne schopnost artikulovaně mluvit a vůbec se s kýmkoliv bavit. Zato se v sále hodně tančilo, křičelo, házelo konfetami a nejedna slečna, opilá jak cep, si se mnou chtěla přiťuknout.  Nic víc než banální holé věty křičené do ucha to ale nebylo.  V sále bylo strašně nahuleno a nedalo se dýchat. Před hospodou byl čistý vzduch, zato ale taky mráz hluboko pod nulou. Takže venku se dalo nadechnout jen na pár chvil, pak zase zpátky do zahuleného pekla. Na záchodcích se někdo poblil.

Cítil jsem se zase sám.
Byli tu neuvěřitelně ožralí cizí lidi, kteří měli problém mluvit, chodit a cokoliv dělal. Někteří mne ale stále měli v merku a já jsem musel nasadit krycí strategii. Jelikož jsem byl jediný úplně střízlivý, tak jsem se musel začít chovat poněkud opile. Chodil jsem tedy po sále, motal jsem se, dělal jsem různé divoké tanečky na řvoucí hudbu. A celé mě to strašně nebavilo. Neměl jsem se s kým bavit, o čem bavit. Neměl jsem tu vůbec být.

Zase ta situace spěla do stavu, který nesnáším. Situace, z které okolnostmi pro mne není úniku. Nemohl jsem jen tak odejít pryč, protože venku mrzlo až praštělo. Ani jsem nevěděl kde jsem, všude kolem tma.   Nemohl jsem se jen tak sebrat a odejít do Dubného přespat u Petry v domě, protože jsem neměl klíče od domu. Kdybych si klíče půjčil, už by zase neměl klíče muž Petry, který se náramně bavil. A navíc utéct ze Silvestra? To by nikdo nechápal. Proč jsem tedy sem jezdil? Abych to dosyta vytrpěl.

Tak jsem čekal až do půlnoci, která proběhla s obrovským řvaním všech naprosto ožralých lidí, kteří se před hospodou váleli ve sněhu. Vrátil jsem se do prázdného sálu a na rozházených stolech dojídal jednohubky. Čekal jsem, kdy se někdo sebere a vyrazí směr Dubné.

Nakonec se to a njakou tu hodinu povedlo a já jako jediný střízlivý jsem se konečně dostal do své postele. Bylo mi divně a nemohl jsem usnout, protože jsem byl nalitý coca-coly takže měl v sobě plno cofeinu.
Druhý den jsem už byl ok a i Petra byla bez kocoviny, protože to měla pod kontrolou kvuli dětem.  Zbytek vsi byl ještě dlouho úplně na mraky.
Rozloučil jsem se s hostiteli srdečně, dostal jsem nějakou výslužku a jel domů.