Tak tady už jsem byl taky mockrát.

Když projíždím v Kájově ulicí Za kapličkou, tak občas potkám přímo v té ulicí starého, ale jinak docela čilého pána. Je to klidná ulička, pán stojí na čerstvém vzduchu, nebo si povídá se sousedem.

Když mě uvidí, tak trochu přehnaně uskočí směrem k chodníku, jako že dává najevo, že jsem ho svou jízdou po ulici překvapil – a on se nechce nechat přejet.
Jedu a vidím ho jasně, takže o žádné skutečné ohrožení tu nejde.

Taky vidím, že v jeho „na oko hraném gestu“ je zjevný žert… prostě taková klaunská situační komika. A tak za tuhle klukovinu pána odměním tím, že ho nahlas pozdravím, mávnu vstřcně rukou a oba se tomu zasmějeme.

A pak jedu dál. Ulicí jedu tam – a zase zpátky.

Dnes už byla skoro tma, nevlídno a ulice pochopitelně prázdná.
Začíná drobně sněžit.
Když jedu zpátky, tak najednou v šeru vidím chlapíka jak stojí na chodníku jen ve svetru a vyhlíží, až pojedu. Projedu okolo, pozdravím, mávnu rukou a on taky.
Je spokojený. Je to na něm vidět. Pak už ho nevidím, nemůžu se ohlédnout.

A tuhle hru jsem letos s ním hrál celé léto snad třicetkrát, možná víckrát.

Tohle je fara za Kájovským kostelem. Bylo po dešti.