Při cestách po divokých řekách Francie jsme absolvovali i pochod kaňonem Verdon.  Mělo to poněkud nečekaný průběh.

Na kaňon jsme se všichni těšili, protože podle info má být opravdu velkolepý a především krásná příroda.
Organizátoři nás však předem připravili, abychom nic důležitého nepodcenili! Bude to celodenní trip bez civilizace.
Hlavní a zdůrazňovanou informací bylo, že na počátku cesty kaňonem se prochází úsekem vytesaným do skály. Je to tunel skrz masív, jinudy cesta nevede. A jelikož je v tunelu tma a zima, měli bychom se na to připravit! Proto nám všem kladli na srdce, abychom měli v pohotovosti dobré svítilny a především něco teplého na sebe, abychom nezahynuli mrazem v temném podzemí bez civilizace.
Díky těmto děsivým informacím se každý vybavil do příručního zavazadla svítilnou a taky tím nejteplejším svetrem, který měl k dispozici.
Dále jsme si měli vzít i něco k pití a ke svačině.

Den začal skvěle a bylo jasné, že bude pořádné suché vedro, jako je tu celé léto. Jenže naše parta vylezla z autobusu oblečená ve svetrech, jak kdybychom stoupali na Sněžku v lednu. Hurá vpřed, tunelu se nebojíme.
Na začátku treku skutečně byla štola sekaná ve skále. Uvnitř bylo šero, skoro tma, ale jakmile oči přivykly, i tak se dalo s opatrností postupovat vpřed. Komplikovali to pouze zpovykaní češi, kteří na sebe navzájem mířili oslňujícími baterkami, takže nikdo z nich nebyl schopen se rozejít ke konci tunelu. Navzájem o sebe zakopávali.

Radši jsem poodešel o několik kroků dopředu a svoji baterku úplně zhasl. Z toho mála jsem na cestu viděl a raději už jsem chtěl být venku.

Oznamovaná „zima v podzemí“ taky nebyla nic, co by se na těch 10 minut nedalo vydržet v tričku a kraťasech. Výrazný byl jen ten rozdíl proti venkovním 35 stupňům ve stínu a stabilnímu chládku pod zemí.  Ovšem naše parta si ty svetry prostě musela vzít, aby je pak s sebou táhla zbytečně v batohu, dalších mnoho hodin na slunci a v pekelném horku.

Cesta pak pokračovala stezkou nad kaňonem a poskytovala krásné pohledy do hloubky i do výšky.
Jenže tady se projevila další chyba v organizačních pokynech.  Většina z nás si vzala jen lehkou svačinu, sušenky nebo ovoce a lahvičku s vodou. Zbytek batohu přeci vyplňovala ta svítilna a svetry.

Na jídlo jsme si zvykli jíst čerstvé francouzské pečivo v kempech. Mělo ale tu vlastnost, že druhý den, nebo  nasáknuté vodou, se z něj stala nestravitelná gumová hmota. Proto jsme si raději kupovali vše čerstvé. Měli je přece všude.

Někteří své jídlo snědli hned na začátku, ráno.. aby se s ním pak nemuseli zbytečně tahat. Já si to rozdělil tak, abych měl co jíst alespoň na 2x. Dál se uvidí.

Když jsme ušli tak polovinu cesty, byl čas oběda a občerstvení nikde. Tady byla fakt jen divočina a nejbližší civilizace v nedohlednu. Nejhůř na tom byli ti, co se ráno posilňovali pivkem a to jejich žízeň ještě prohloubilo. Teď už neměli co pít a slunce pálilo.  Došli konečně až dolu k řece. Řeka tu  byla neuvěřitelně čistá a průzračná. Někdo se šel hned vykoupat a schladit se před úmorným vedrem. Plavky pochopitelně neměl nikdo, to v instrukcích nebylo!

Největší žíznivci si začali nabírat vodu z řeky do lahví, jako že ji budou pít. Nějak jim ani nevadilo, že pár metrů proti proudu se někdo jiný koupe, nebo čůrá do vody.

Já jsem vodu z řeky neriskoval, ale už jsem toho měl taky dost.  S trochou úsporných zásob pití bych to mohl vydržet. Jen se nesmím dělit.  Jenže to nás čekala ještě druhá půlka cesty.

To bylo furt ptaní kdy už tam budeme a kolik ještě kilometrů do kopce? Odhady „ještě kousek“ se povážlivě natahovaly na další hodiny a hodiny pochodu pod spalujícím sluncem. Už nikoho nezajímaly krásy kaňonu a okolní kosodřeviny.
Potkávali jsme občas turisty jdoucí opačným směrem a ptali se, jak dlouho už jdou od svého startu. Říkali že od rána a vypadali unaveně. Bylo to demotivující.

Bylo už pozdní odpoledne a slunce stále vysoko nad hlavami, nikde žádný stín, žádný potůček, žádná restaurace s chlazeným pivkem.  Před námi byl jen obrovský stoupák do kopce. Já už jsem toho měl úplně dost, ale nesměl jsem se zastavit. Ani poslouchat nářky od ostatních, co se loudali za mnou. Utrhl jsem se od skupiny a jako mechanický stroj jsem začal stoupat a nereagoval na okolí. Díval jsem se pod nohy a šetřil každou kalorii energie. Bylo to totiž nutné, už jsem šel na doraz, bez rezerv, měl jsem obrovský hlad a nikdo už neměl nic k jídlu a pití.

Stoupání pokračovalo dlouho, ale nakonec jsem skoro v tranzu vylezl na okraj vozovky a šel směrem k parkujícímu autobusu. Jako mátoha jsem prošel kolem prvních odpočívajících u autobusu. První co jsem udělal, bylo že jsem vzal všechny franky co jsem měl a šel ještě pár dalších metrů do nedaleké restaurace postavené u silnice. Byla tam malá prodejnička suvenýrů a občerstvení. Koupil jsem si za drobné nějakou předraženou čokoládovou energetickou tyčinku. Ta mne zachránila, protože už jsem byl na pokraji vyčerpání.

Teprv po chvíli jsem byl schopen začít odpočívat a pak se najíst nějakým jídlem, které mi ještě zbylo v autobusu.

Kaňon nádherný, ale příště prosím organizátory, vyserte se na svetry i baterky.