Ve Varech jsem byl několikrát, ale nikdy to nebylo přímo kvuli návštěvě filmového festivalu.

Vlastně jednou tak trochu ano, nepřímo. Kolegyně z práce měla přítele, který se ve věci filmoveho festivalu podílel na nějakém technickém zajištění mediálního pokrytí. Ona tam jela s ním a pouze nasávala atmosferu.

Možná se trochu nudila, tak mi navrhla, ať se jedu do Varů taky podívat. Dobrá, přijel jsem do Varů vlakem.

Po první orientaci, jak to ve Varech při festivalu vypadá, jsem toho měl brzy tak akorát. Chtěl jsem kamkoliv mimo město, mimo civilizaci, mimo naleštěný festival marnosti.

Kolegyně navrhla, že můžeme vyrazit do lesoparku, který je nad městem. Paráda. Nikdy jsem tam nebyl.
První zastávka s vyhlídkou do okolí byla na rozhledně Diana, ale tohle zastavení bylo brzy odbyto a navíc na rozhledně bylo docela hodně lidí.

Tak jsme se volným krokem vydali dál do lesa, až jsme došli do místa, které se jmenuje německy Aberg a česky Doubská Hora.  Je tam vystavěná docela velká lesní chata s věží. Další rozhledna!

Jenže když jsme přišli blíž, tak jsme zjistili, že celá budova je nyní soukromý majetek bez možnosti vstupu veřejnosti. Soukromý hotel, nebo něco podobného. Taková škoda. Kolegyně ale byla zvídavá a tak jsme na místě prohodili pár slov s recepční hotelu. Hotel byl prázdný a nevypadalo to, že je zde zrovna nějaký život.

Vyšlo najevo, že dům nyní vlastní majitel, který si z něj udělal soukromé rekreační sídlo pro své  příležitostné hosty. Majitel byl zřejmě velmi zámožný, protože jeho koníčkem byla sbírka obrazů známých osobností. Tyto olejomalby zde visely v hale všude na zdech. Vyjevovaly heroické a dramatické stylizace různých známých tváří, ať už to byli podnikatelé, nebo zpěváci.  Z výjevů mi utkvěl jen obraz Karla Gotta v nadživotní velikosti a hyperrealistickém vyobrazení.

Přišla řeč na vyhlídkovou věž, jestli bychom se mohli z ní podívat do okolí. Bylo nám řečeno, že je pro veřejnost trvale zavřená… ale snad to bylo kouzlem vyjednávacích schopností kolegyně, nakonec jsme si  klíč od rozhledny půjčili.  Nahoře ať jsme nejdéle půl hodiny, dodala se spikleneckým pohledem recepční.

Vystoupali jsme po točitých schodech až nahoru.  Tam, kde by normálně byl prostor pro turisty, kteří by se koukali z oken do všech světových stran. Jenže tahle vyhlídková místnost byla přestavěná do luxusního apartmánu, kde nechybělo vůbec nic. Byla tam uprostřed obrovská postel, byl tam minibar a vzadu byla prostorná koupelna i toaleta.

Podívali jsme se na sebe a bylo nám to hned jasné. Začali jsme se smát a navzájem se ujištovali, že tohle je teda fakt unikátní muchlkabinet. Bylo tu všechno.
Už mi také došlo, proč recepční mluvila maximálně o půlhodině. Půlhodina je dobrý  čas, v kterém se dá stihnout vše, co by se stihnout mohlo.

Chvilku jsme si tu situaci s kolegyní představovali, každý po svém. Nahlas jsme si navzájem říkali, jaká by to byla asi historka do památníčku. Ta hezká chvilka, co by se tu mohla stát, byla komplikovaná spíš potenciálními následky, které jsem já – a buhví zda i ona … v tu chvíli nechtěli riskovat. Naše vztahy na pracoviši byly velmi přátelské, ale tahle situace přišla tak nečekaně, že jsme ji nakonec neproměnili.

Zůstali jsme na rozhledně několik minut, dosyta jsme se vynadívali na své vnitřní představy i ven z oken a pak sestoupili zase dolů. V recepci jsme si tak trochu „naoko“ ještě upravili oblečení a vrátili klíč.
Neříkali jsme nic.