Jeli jsme autem s přáteli na chatu. Cestou směrem na Slapskou přehradu, kde chata byla, jsme se ještě stavili ve vsi, kde měla dům nějaká kamarádka – kamarádky. Se svým přítelem, kromě domu, měli i obrovskou zchátralou budovu obilného mlýna. Možná dědictví, nebo restituce. Už nevím. Kdo k nim přišel na návštěvu, většinou se na mlýn šel podívat a bylo to velké téma k povídání.  Mlýn nebyla žádná roubenka z pohádky, spíš vysoká kamenná budova z doby JZD. Neměla mlýnské kolo, jen za mlýnem zarůstal bývalý rybník s náhonem a někde ve sklepeních turbína, dávno rozbitá.

Mlýn byl tedy nefunkční, v havarijním stavu, takže vstup jen na vlastní nebezpečí. Ale uvnitř měl kompletní dřevěné vybavení, veškeré mlýnské zařízení na mletí zrní na mouku. Několik pater dřevěných strojů, propojeno schodišti, všude dřevěná potrubí, kterými vzduch foukal zrní a mouku, kožené pásy a transmise, které otáčely koly a rozhýbávali mlecí stolice.  Jen to prostě bylo celé rozpadlé a navíc v mlýnských strojích a dřevěných potrubích zůstalo  ležet mnoho starého, plesnivějícího obilí a mouky. Vyfotil jsem si tam pár fotek na kinofilm. Mlýn byl zajímavý hrou světla, dřevěných barev a tónů.

Tenkrát, brzy po privatizaci to asi vypadalo jako příležitost, jak zchátralý mlýn opravit a začít s ním znovu mlít a podnikat. Jenže plán byl jedna věc a skutečnost druhá. Na opravu a rekonstrukci celého mlýna včetně turbíny neměli majitelé peníze a zároveň bylo jasné, že mlít mouku pro potraviny by už nebylo možné z důvodů přísných hygienických předpisů.  Teoreticky snad dát mlýn dohromady a zkusit mlít nějaké krmné směsi pro hospodářská zvířata? Těřko říci, právě v Čechách vznikala konkurence zahraničních firem.   Bylo vidět, že jako výzva, toho je na jednu mladou dvojici příliš. Tak tam žili v takovém bezvýchodném stavu, s obrovským rozpadlým mlýnem za domem.

Po návštěvě jsme se autem vydali směrem k chatě u přehrady Slapy.