Kolegové jeli na služební cestu do Mnichova svými firemními auty. Já byl výjimka – autem nejezdím, a tak jsem zvolil vlak. Vlastně mi to vyhovovalo víc.

Zpočátku cesta odpovídala představě o rychlíku – z Prahy do Plzně to jelo svižně. Jenže v Plzni nastala  změna. Lokomotivu vyměnili, protože trať směrem na Německo není elektrifikovaná. Vlak pokračoval dál, ale tempo připomínalo spíš osobák než rychlík. Dojel jsem až do Regensburgu, kde proběhlo další přepřahání, přeskupování vagonů a reorganizace celé soupravy. Až pak vlak konečně nasadil vyšší rychlost a dorazil do cílové stanice – Mnichov Hauptbahnhof.

V Mnichově jsem vystoupil a ačkoliv jsem ve městě nikdy předtím nebyl, bez problémů jsem se zorientoval. Důvod byl prostý – ještě před cestou jsem si prošel celé okolí hotelu ve Street View. Díky tomu jsem věděl, kudy jít, a mohl jsem si odpustit jízdenku na MHD i taxi. Cesta pěšky byla úplně v pohodě. Do města jsem dorazil dřív, než bylo možné se ubytovat v hotelu, tak jsem ještě několikrát obešel přilehlý park.

Další den, po pracovní části, nás čekal večerní program – firemní večírek. Netušil jsem, že firma zamluvila jeden z nejluxusnějších klubů v Mnichově – slavný P1. Do klubu jsme dorazili a já si z něj pamatuju hlavně dvě věci.

První byla pizza-show. Kuchař točil těsto vzduchem, vyhazoval ho nad hlavu do výšek, které byly na hranici bezpečnosti. Ale měl to perfektně pod kontrolou. Když bylo těsto dostatečně „nalétané“, rychle ho ozdobil vším potřebným a strčil do extrémně rozpálené pece. Po zhruba dvaceti vteřinách vytáhl hotovou pizzu, rozkrájel ji a kousky létaly nad hlavami hostů – každý si mohl jeden vzít. Výsledkem byla výborně šťavnatá, čerstvá pizza.

Druhá věc byla o něco méně zajímavá – různé „ochutnávky“ tvrdého alkoholu. V jednom rohu probíhal „vodka-time“, jinde zase jiné drinky. Alkohol zdarma, všude spousta lidí, hlasitá hudba. Jenže já neumím německy, nikoho jsem neznal a moje angličtina nebyla na konverzaci. V podstatě jsem jen pozoroval dění, snažil se nenápadně stáhnout do ústraní a hledal, kde by se dalo alespoň chvíli normálně sedět.

Nakonec jsem našel stoleček s několika Slováky a prohodil s nimi pár vět. Ale když večer pokročil a většina hostů už byla víc než společensky unavená, odebral jsem se zpět na hotel.

Zpáteční cesta domů proběhla opět vlakem. Na mnichovské nádraží jsem dorazil s velkým předstihem – radši moc brzy než pozdě. Prošel jsem si halu tam a zpět, a jakmile přistavili vlak, nastoupil jsem. Měl jsem trochu nervy, jestli jsem ve správném spoji – klasická cestovatelská tréma. Ale jakmile se vlak rozjel, všechno už bylo v pohodě.