Vlakem jsem dojel až do stanice Nové Hrady. Odtud vedla rovná silnice přes Byňov až do samotného města. Po příchodu jsem si prošel náměstí a zamířil na hrad, kde jsem absolvoval skupinovou prohlídku s průvodcem.

Ta ale měla jeden zásadní problém – výklad byl doslova zahlcující. Průvodce chrlil jeden historický detail za druhým, a pokud to člověk chtěl všechno pochopit, musel poslouchat naplno. Jenže zároveň nebyl prostor zastavit se, prohlédnout si interiér, přečíst si popisky nebo si v klidu vychutnat atmosféru místa. Skupina vás hnala dál.

Rozhodl jsem se tedy pro druhé kolo – zaplatil si individuální vstup a prošel si hrad sám, svým tempem. Tentokrát jsem se soustředil jen na to, co mě opravdu zajímalo. Mimochodem, při té první prohlídce jsem si všiml jedné mladé krásné průvodkyně. Byla tak okouzlující, že jsem se do ní málem platonicky zamiloval. Ale zůstalo jen u toho.

Po prohlídkách jsem vyrazil pěšky do Terčina údolí. Šel jsem lesem, obdivoval staré, obrovské listnáče a prošel celé údolí až nahoru k vodní nádrži Humenice. K večeru jsem začal hledat místo na přespání. Nakonec jsem zakotvil pod stromy uprostřed pole – v malém remízku, kde už někdo předtím vytvořil improvizované tábořiště. Nasbíral jsem dřevo, rozdělal oheň, připravil si něco k večeři a přespal ve stanu.

Ráno jsem poblíž našel pár prázdných vratných lahví, tak jsem je narval do batohu. Nebyla to úplně lehká výbava, ale unesl jsem to. Vydal jsem se stejnou cestou zpět – přes Terčino údolí a kolem Gabrielina rybníka zpátky do Nových Hradů. Lahve jsem vrátil v místní samoobsluze a koupil si něco k jídlu.

Na náměstí právě probíhala akce, kde spolek dravců předváděl různé ptáky – sovy, orly, káně. Docela zajímavé zpestření. Pak už jsem zamířil na vlak. Zpáteční cesta po té rovné silnici byla stejně otravná jako na začátku. Ale jinak – výlet povedený. Hrad za to stál, Terčino údolí krásné a noc pod širákem měla taky svoje kouzlo.