Když jsem byl na vojně, zhruba polovinu doby jsem sloužil na odděleném pracovišti ve vlakové stanici Petrovice u Karviné.
Ve svém volném čase jsem chodil na vycházky po okolí. Hranice s Polskem má u Petrovic trochu složitější linii a když přijíždíte vlakem od Ostravy, tak vám to úplně převrátí vnímání a očekávání. Polsko je kupodivu jinde, než byste ho tušili.

Na vycházkách jsem měl ten zajímavý pocit úplné odloučenosti. V okolí Petrovic byly roztroušené domky a chalupy, kde lidé bydleli, ale přes den byli v zaměstnání a tak byl všude klid. Zároveň jsem měl trochu obavy, abych někde nevědomky nedošel až do hraničního pásma. Všude byly výstražné tabulky a já byl navíc voják základní služby, takže běžně jsem překračovat hranice ani nemohl.
Přesto jsem do Polska na vojně jezdil.
Povyprávím jak se to sběhlo.

Útvar, ke kterému jsem patřil, měl kasárna v Příbrami. Jeho úkolem bylo strážné zajištění vlaků s vojenskými transporty. Tyto transporty znamenaly zvlášť vypravené nákladní vlaky s vojenskou technikou, která se přesouvala uvnitř republiky, ale také cestovala do zahraničí blízkých zemí. Dalším nákladem transportů byla uranová surovina z uranových dolů v ČR. Uranová ruda, nebo její zhutněné derivace byly odváženy k dalšímu zpracovávání na čistý uran. Tato strategická surovina také putovala za hranice. Úkolem vojska bylo tyto transporty hlídat.
Ale abych se dostal k pointě.