V době, kdy jsem jezdil fotografovat koně, jsem měl kolem sebe pár známých „koňáků“. Dávali mi vědět, kdy se koná nějaká zajímavá akce – buď jen na podívání, nebo i taková, kde sami závodili. Často mě zvali, ať se přidám a udělám pár fotek. Jednou z pravidelných akcí byl westernový den na ranči u Mráze, kousek od Malenic u Volyně.

Naplánoval jsem si tedy víkendový výlet. Vyrazil jsem autobusem do Volyně s batohem, spacákem a foťákem. Tehdy jsem fotil na kinofilm – zrcadlovka s teleobjektivem a ještě jeden náhradní objektiv k tomu. Celá výbava zabrala dost místa a taky něco vážila.

Z Volyně jsem šel pěšky horní silnicí směrem na Malenice a pak odbočil lesem přes louky až k ranči. Už tam bylo živo, začínaly přípravy, ale měl jsem ještě trochu času, tak jsem si prošel okolí. Navečer jsem si našel místo pod lesem a přespal pod širákem. Ráno byla docela kosa a mokro od rosy, takže jsem vstal brzy, sbalil se a zamířil zpátky k ranči, kde už začínaly závody.

Program byl pestrý – slalom kolem barelů, chytání telete do lasa a další disciplíny. Skvělé bylo, že si mohl zazávodit v podstatě každý, kdo měl koně a odvahu. Vedle zkušených jezdců tak soutěžily i mladé holky, které na ranči tráví skoro každý den.

Jedna z nich mi zůstala v paměti. Krásná blondýnka jak z westernového filmu – kovbojský klobouk, kožené chapsy, držení těla, které se nedalo přehlédnout. Jenže zároveň působila dost nepřístupně. Ani jednou neprojevila zájem o kontakt, nedívala se kolem sebe, s nikým cizím se nebavila. Možná byla jen soustředěná, možná to měla jako obranný postoj. Ale pro někoho, kdo na ranči nebyl „domácí“, to působilo jako zcela neprostupná zeď.

Na místě byl frmol – diváci, jezdci, koně v pohybu. Snažil jsem se fotit, ale nebylo to úplně snadné. Kinofilm měl omezenou kapacitu – 24 nebo maximálně 36 snímků – a na rychlé akce nebyla moje výbava úplně ideální. Potřeboval jsem filmy s vysokou citlivostí (400 ISO), abych mohl fotit krátkým časem a snížil riziko rozmazání. I tak se některé snímky nepovedly – pohyb byl příliš rychlý, záběry byly zrnité nebo rozmazané.

Soutěž se nakonec povedla. I ta blondýnka byla docela úspěšná, ale já jsem ji, bohužel, ani nestihl pořádně vyfotit. Po návratu jsem nechal filmy vyvolat, dostal jsem klasické malé náhledy, z nich jsem vybral pár použitelných a nechal je zvětšit. Myslím, že jsem je pak za symbolickou cenu prodal přímo ve stáji.

Na focení koní se ale vydělat nedalo. Lidem se líbily jen ty fotky, které odpovídaly jejich představám – postoj koně, úhel, výraz – a pokud tam bylo něco „jinak“, měli připomínky. Cenu byli ochotní zaplatit zhruba takovou, jakou by dali ve fotolabu. Nikdo neřešil, že jsem kvůli focení jel přes půl republiky, platil dopravu, fotil drahou zrcadlovkou a že z neprodaných fotek nezůstalo vůbec nic.

Ale tak to tehdy bylo. A i když to nebylo výdělečné, ten kontakt s koňmi, ranč a atmosféra soutěží – to mělo něco do sebe.