V době, kdy byl populární český blogovací portál Bloguje, jsem si na něm psal blog. A taky tam psalo spousta jiných zajímavých blogerů a blogerek.

Bylo skvělé číst jejich blogy a z nich dobře poznat, jaké má kdo téma, jaké jsou jeho zájmy radosti i starosti. Psát si blog bylo naprosto svobodné a díky provozovateli i bez různých komplikací s reklamami nebo placením za služby. Ale o tom možná napíšu jinde.

Byl jsem pozvaný na víkendovou návštěvu do Skutče, odkud jsem mohl dělat pěší výlety po okolí.

Jeden den jsem se vydal polní cestou přes pole a louky směrem k říčce Krounce.  Krounka je v těch místech trochu kamenitá a zařezává se hluboko do rokle, zakrytá stromy. Je tam tedy trvalý stín a chládek.

Prošel jsem se tedy okolo nějakého povrchového dolu a sešel až k říčce a vydal se proti směru toku.  Jenže terén tam byl docela nepřístupný, stezky stále užší a určitě ne pro rekreační výletníky.

V jednu chvíli jsem se rozhodl, že překročím koryto, protože na druhé straně se půjde líp. Tak si měřím kroky a skoky po velkých kamenech, skočím a na posledním kameni mi noha uklouzne. Ucítím bolest v kotníku.  V tu chvíli mi došlo, jak tu hazarduji.

Skok jsem vybral a naštěstí jsem měl pevné kožené boty, které můj kotník zachránily. Trochu naražený, ale jinak ok. Naplno jsem si uvědomil, jak blízko jsem byl od průšvihu. Nikde nikdo, jen Krounka, kolem vysoké neschůdné srázy a les. Telefonní signál tu nebyl. Tady by mě našli až za několik měsíců.

Tak jsem pomalu vylezl nahoru z rokle a šel jsem směrem k Předhradí hradu Rychmburk.
Toulal jsem se obcí až jsem došel k hlavní bráně. Jenže Rychmburk byl pro veřejnost trvale uzavřený, protože celý hrad je léčebnou pro lidi s duševními onemocněními. (Otevřeli ho až v létě 2025).

Tak jsem se obrátil a šel zpátky. Když jdu kolem nějakých budov, sedí tam chlapík, takový trošku podivný a kouká na mně.  Já v ochozeném trampském oblečení, s batohem na zádech a vypadám, že něco hledám.

Houkne na mně a mám z něj pocit, že je takový trošku jednodušší. Ale odpovídám a říkám, že jsem se chtěl podívat na hrad a vidím, že to nejde.

On byl zjevně místní a tak mi začal říkat, že k Rychmburku tu patří i staré budovy pivovaru a ty se navštívit dají, A že jestli chci, tak mi je ukáže.

No, opatrně jsem tedy kývl že ano a vydal se za chlapíkem, který se pustil do nedalekého houští a kopřiv.
Prodrali jsem se až k ruině obrovské budovy, která skutečně působila docela historicky. Chlapík pokračoval dál až jsem našli rozpadlé schodiště vedoucí do sklepení.

Jsou tu pivovarské sklepy! A  už mne táhne dolů po schodech do tmy. Já teda jdu za ním a začínám mít lehké podezření, zda chlapíkovi jde opravdu o prohlídku, nebo ještě o něco jiného. V šeru vytáhnu baterku abych si posvítil.

Chlapík jde na jistotu dál do tmy a já za ním obezřetně překračuju cihly, kameny, suť a trámy na zemi.

Tak se dostaneme až do sklepení, které je z jedné strany pod zemí, ale z druhé strany směrem do rokle je ve stráni a jsou tu i vysoko umístěná úzká okna, z kterých sem přichází trochu světla.

Sklepy byly obrovské sály s klenutými klenbami, občas vyztužené kamennými sloupy. Možná stovky let starými. Na zemi ležel nepořádek, který byl o poznání mladší.

Tak se rozhlížím a oči přivykají tmě. Průšvih je, že moje svítilna přestává svítit, protože jí dochází baterky.
A chlapík na mně ať mu ji půjčím, aby si posvítil.

ohoho.. kámo. Tak to tedy fakt nepujčím, říkám si v duchu. Došlo mi, že jedině on tu zná cestu ven a já bez světla bych tu brzy zůstal jen jako ohlodané kosti. Takže světlo je moje poslední záchrana.

Tak mu řikám dál stručným a sebevědomým hlasem, že jako je to pěkný místo, ale prohlídka za chvíli skončí a měli bychom se vrátit.  Svítilna přestávala svítit a tak jsem ji na chvíli vypnul a šetřil světlo na nejtěžší úsek, tedy schodiště zavalené sutí.

Chlapík pořád něco mlel, ale nakonec jsem ho před sebou směroval k východu a svítil jsem mu pod nohy, aby věděl kam jde. Byla tam úplná tma, s naprosto neznatelným přísvitem, který viděly jen oči zvyklé na tmu.

Slovními pobídkami jsem ho nakonec dostrkal k východu na světlo a tam mne teprve došlo, do jaké pasti jsme se před chvílí dostali. Všechny ty kamenné stěny a stropy byly ve stavu, že stačilo trochu silněji kýchnout a pak už by se jen sypalo kamení.

Byla to jedna z mých nejhazardnějších cest a jsem rád, že to dopadlo bez následků.