Kdysi dávno jsem se s třemi kolegyněmi z práce vydal na výlet do Slavonic. Vlastně to nejdřív plánovaly jako dámskou jízdu, ale když se mi v recepci s nápadem pochlubily, skoro jsem jim záviděl. Tak mi nečekaně nabídly, ať tedy jedu s nimi. Tak jo.

Byla to trochu výzva, tři holky z office a s nimi chlap v jednom autě. Jedna se jmenovala Věrka, další jména už mi vypadly. Projíždeli jsme malými vesničkami, bylo letní počasí a na oběd se stavili v nějaké hospůdce v zapadlé vsi, kde nám dali naprosto skvělé domácí jídlo. V autě byla veselá nálada.

Ubytovali jsme se ve Slavonickém penzionu se starobylým nábytkem a já dostal samostatnou postel na chodbě. Večeře společná se spoustou zeleniny. Před námi noc a plány na zítra, ale zvládl jsem to ve vší počestnosti. Jen ráno, náhodou spatřené dívčí ňadro pootevřenými dveřmi při převlékání, mi  vylepšilo den.  Po snídani jsme vyrazili na prohlídku Slavonic a okolí.

Vs Slavonicích na náměstí si pamatuji akorát rozestavěný kulturní dům, na kterém byly cedule o veřejné sbírce občanů určenou na dostavbu. Tahle veřejná budova neměla žádného investora tak stále nebyla dostavěná. Další naš kroky za město byla taková cesta bez cíle, ale došli jsme až do lesa k místnímu vojenskému opevnění, je tam několika řopíků v lesích. Chvilku jsme řopíky zkoumali zvenku i zevnitř a pak se vydali zpátky.

Do nedaleké Maříže jsme nedošli, to nám připadalo po cestě mezi poli daleko.
Cestou zpátky ze Slavonic  jsme se stavovali ještě v malé vesničce někde na Vysočině, kde jedna z kolegyň se svým mužem stavěli dům. Rozhodli se totiž, že budou žít na vsi.. a my ostatní jsme jim vlastně trochu záviděli.
Víc už si nepamatuji. Cesta  do Prahy.