Po cestě na Vlčí Horu jsem se chtěl podívat ještě jinam a tak jsem se sám vydal na prohlídku Šluknova.

Dostal jsem upozornění, že ve Šluknově nic extra k vidění není, ale to mne neodradilo.
Když jsem vystoupil na náměstí, tak první čeho jsem si všiml bylo, že tu nebyli žádní lidé. Všude prázdno. No dobrá, možná proto že byl víkend brzy ráno.

Vydal jsem se směrem, který se nabízel jako cesta k nějakému přirozenému centru. Jedna z mála ulic tu vypadala jako oddechová pěší zóna, s obchůdky a obchody, převážně zavřenými.

procházím tedy a dojdu až na druhý konec pěší zóny, který už nepokračoval a směřoval k zámeckému parku. V parku stála  historická budova zámku a v ní .. velký společenský sál a tam kulečníková herna.
Dobrá, půjdu se tam podívat, vypadalo, že je otevřeno.
Uprostřed sálu stály kulečníkové stoly a kolem nich se pohybovalo několik hráčů, všichni romové. Na kraji sálu se čepovalo pivo.

Došlo mi, že jsem v místě, kam nikdo jiný než místní štamgasti nechodí. Ale nedal jsem nic najevo a pozdravil a namířil si to k výčepu. Všechny místní oči mne pozorovaly a neříkaly nic.
Tak jsem taky nic neříkal a požádal jsem o točenou limonádu. Byl jsem trochu nejistý, ale nakonec jsem dopil, rozloučil se a vypadl ven.

Cestu zpátky jsem šel tou samou pěší zónou jako předtím, ale opačným směrem. Byla neděle, všechno zavřené a jediný podnik, kde bylo v neděli otevřeno.. byla literární kavárna!
Se zvědavostí jsem vstoupil dovnitř a úplně jsem tomu nevěřil.

Literární kavárna ve Šluknoě, městečku v sudetech, kde jediná norma byla hospoda poslední cenové skupiny, byla takovým zjevením, jako eskymácké iglů na pláži v Riu.
V kavárně bylo příjemné vybavení k posezení s kávou, tiché četbě, poslechu hudby z vinylových desek.

Kávovar a střídmá nabídka nápojů v baru. Na stěnách byly police s knihami, nebo ikonické filmové plakáty. Knihy skutečně výběrové, krásná i avantgardní literatura, zajímavé tituly.  Dýchala tu nostalgie, styl a cit pro detail a zaujetí s dobrým vkusem. Žádná hipsteřina ale spíš domácké prostředí.

Chvilku jsem okouněl, prohlížel knihy a pak mi nedalo oslovit personál kavárny. Objednal jsem si kávu a sedl ke stolku.

Po chvíli se dal do řeči a první, co jsem musel říct, že jsem právě tady něco takového prostě nečekal. Byl jsem tiše nadšen.

Majitel kavárny byl příjemný chlapík, který se pomalu rozpovídal. Už nevím přesně ty detaily, ale říkal, že se svými pár přáteli přemýšleli, co tu ve městě chybí a místní  nabídka byla docela tristní. Ve městě bylo několik denních barů s výherními automaty a tvrdým alkoholem, sázkové kanceláře, hospody, kulečníková herna, nějaká diskotéka.

S přáteli hledali místo, kde by se mohli scházet a zárove|ň měli od svých drahých poloviček zakázáno, že tu bude „zase další hospoda, kde se bude jen chlastat“  Aby tedy vyhověli přání, založili literární kavárnu.

Brzy bylo jasné, že nikdo jiný ze Šluknova do jejich kavárny nechodí a tak se z kavárny stal spíše soukromý klub pro pár přátel, než veřejná osvěžovna ducha.  Přátelé se tu mohli bez obav scházet a manželky proti literární kavárně neměly žádné námitky..

Jak to s literární kavárnou po letech dopadlo nevím, ale tento odvážný pokus vyrazit proti proudu hodnotím opravdu nejvyšší známkou. Příště až sem pojedu, určitě ji budu hledat.