Na tohle místo jsme se kdysi vydali s kamarádkou Janou z Berouna. Možná tam tehdy měla ustájeného koně, nebo jsme jen zjišťovali, jestli by tam mohla svého koně ustájit. Přesně si to už nepamatuju.

Občas jsme spolu strávili pár klidných hodin – Jana vyjela s koněm na krátkou projížďku, já šel pěšky vedle nich s foťákem v ruce a tu a tam jsem něco vyfotil. Nejhezčí fotky jezdců a koní vlastně nejsou o nich samotných, ale o prostředí, ve kterém se pohybují. Tady byly nádherné svažité louky pod lesem, otevřený prostor a výhledy do krajiny – čistá radost pro oči.

Ale ten nejsilnější zážitek z toho místa byl jiný.

Jednou, když jsme byli ve stájích a já zrovna neměl co na práci, začal jsem si prohlížet okolí statku – opuštěné budovy, některé byly napůl zbořené. Vtom jsem zaslechl zvláštní zvuk – zoufalé pískání, jakýsi zvířecí pláč. Vydal jsem se za tím hlasem, který připomínal volání o život. Pátral jsem v místnostech, až jsem v jednom tmavém koutě narazil na krabici. Uvnitř bylo malé mládě kuny. Jak se tam dostalo? Proč právě tam? Místo působilo opuštěně a zanedbaně.

Mládě bylo vyčerpané a třáslo se zimou. Jen jeho naléhavý hlas prozrazoval, že je ještě naživu a zoufale volá o pomoc. Kdo ví, jak dlouho tam bylo a kde byla jeho matka? Bylo mi z toho úzko – ten bezmocný pocit, kdy člověk čelí zranitelnosti jiného tvora a sám neví, jak pomoct. Mládě se samo nemohlo z krabice dostat – okraje byly moc vysoké.

Opatrně jsem mládě vzal do ruky. Bylo prochladlé a vyčerpané, chtěl jsem ho trochu zahřát a uklidnit. Ale dotek nestačil – bylo jasné, že ho trápí hlavně hlad. Jenže co teď? V batohu jsem měl jen suchý rohlík, papriku a kousek taveného sýra. Zkusil jsem improvizovat.

Vyšel jsem ven na slunce, lehl si do trávy a položil si mládě na hruď – aby cítilo teplo i tlukot srdce. Na prst jsem nabral kousek sýra a podal ho mláděti. Okamžitě ho slízlo. A pak ještě další kousek.

Ten moment byl silný. Mládě přestalo plakat, začalo se soustředit jen na jídlo. Ten hlad byl obrovský – a ta důvěra, s jakou přijímalo pomoc, mě hluboce dojala.

Zanedlouho se k nám připlížila i místní kočka – zjistila, že se rozdává něco k jídlu, a nehodlala zůstat stranou. Měla jsem co dělat, abych ji jemně odháněl – nakonec jsme se o rohlík a sýr podělili všichni tři: mládě kuny, kočka i já.

Když bylo po hostině, mládě se stočilo na mé hrudi a usnulo. Vyčerpané, ale nasycené a v bezpečí. Jeden z nejkrásnějších pocitů, jaké jsem kdy zažil.

Pak ale přišel čas odjezdu. Musel jsem se s mládětem rozloučit. S důvěrou v sílu přírody, jsem ho vypustil na svobodu. Pokud má někde matku, třeba ji najde. A pokud ne… udělal jsem v tu chvíli maximum. Malá kuna se plaše rozběhla směrem k lesu.

Za tenhle bezbranný a silný dotek života – děkuju.