tohle byl další pokus o horskou turistiku ve vnitrozemí Korsiky.

Partička mladých lidí, co si zaplatila zájezd a chtěla být obohacena zážitky.
Jenže úmorné cesty autobusem nakonec utahaly každého. Zážitky čekali spíš v plážovém baru, než někde v kopcích.

Plán byl podle cestovní kanceláře tento: Přespání ve stanech někde bezpečně v údolí a druhý den ráno výšlap do kopce k dechberoucím horským jezírkům. Po předchozích túrách už nám to bylo jedno a tak už jsme se těšili až si konečně uděláme večeři a postavíme stan.

Autobus zastavil na parkovišti u horských serpentin a průvodci nám ukázali směrem do lesa, že tamhle si můžete udělat tábořiště.  A že prý opatrně, že v oblasti se běžně vyskytují divoká prasátka.
Tato nová informace některé slečny a dámy poměrně vyděsila k smrti, ale neměly na vybranou. Zoufale zvažovaly, jak se proti rozdivočelým prasatům ubrání.

S neskrývanými obavami nakonec postavily stany, chystaly večeři pro své stejně hladové partnery.
Já jsem to  vyřešil prakticky, přenocoval jsem ve spacáku pod širákem. Akorát si dával pozor, aby žádné zbytky jídla nezůstaly venku. Prostě co jiného, když nebudu prase dráždit, tak mne nesežere.

Druhý den ráno jsme si vyslechli šokující zážitky, jak někdo slyšel funění a komu zmizly zbytky jídla zanechané u stanu. Hororová noc!!! Já nevim. Spal jsem.

Pak jsme se vydali horskou cestou do kopce.
Mezi námi byl i jeden týpek, který z takových výšlapů nebyl zrovna odvázaný. A taky tu  bylo pár šprýmařů, kteří zas dokázali těžknoucí depku a včerejší kocovinu rozproudit a namotivovat celou partu.

Nechuť ke šplhání do nekonečného kopce oživila zaručená informace, že  nahoře je horská turistická chata s občerstvením, kde budou mít obrovské obložené sendviče, jako  jsme si je vychutnávali v přístavu o den předem. Představa bohatě obložených sendvičů se zeleninou a mořskými plody zázračně namotivovala toho největšího lenocha k horskému výšlapu. My ostatní jsme prostě lezli do kopce, protože takový byl plán.

Když už byla cesta i řeči bručounů opravdu k nesnesení, vytoužená chata v cíli se skutečně objevila. Vlezli jsme dovnitř a hladovci už vyhlíželi bohatou hostinu. Jenže nabídka vysokohorských sendvičů tu byla poměrně jiná. Když si za stejnou cenu jako v přístavu u moře řekli o sendvič, dostali teď ve stroze zásobené útulně jen suchou bagetu s kouskem kozího sýra.
Tenhle povedený vtip , jak se burani opět nechali nachytat svými očekáváními, nás bavil  ještě dlouho.

Ale pointu túra nakonec stejně měla. Zatímco někteří už měli plné zuby lezení po skalách, já popošel ještě kousek stranou a výš, kde se objevily malé horské tůňky. Byly to spíš skalní kaluže z bystřin.. ale byly úplně průzračné a zároveň na skalních římsách krásně vyhřáté od slunce.

Svlékl jsem se a vlezl si dojedné  vysluněné  koupele a užil si pár okamžiků  osvěžení. Lepší než vysokohorský sendvič.

P.S. Městečko Corte je sídlo, kterým jsme projížděli, nepamatuji si nic.