Za Janou do Všenor

Slečnu Janu jsem znal dlouho z doby, kdy internet byl ještě dřevěný. Když se na něm lidé někde potkávali, bylo to tak spontánní, jednoduché a hlavně kvuli legraci. Janu všichni znali pod její přezdívkou, ale sem budu psát raději jen s jejím jménem. Bylo to někdy kolem roku 2000. Nevím.

Měla svého koně, kterého milovala a denně o něj pečovala. Koníka měla vždy ustájeného v nějaké stáji, kam za ním jezdila a pak odtud s koněm chodila ven, nebo na vycházky. Jezdila s ním občas i na parkourové soutěže.   Jedním z míst, nedaleko města, kde bydlela, byla stáj ve Všenorech.

Já jsem měl období, kdy jsem mohl po práci jezdit ven. Taky jsem si koupil foťák, s kterým jsem se učil fotografovat. Bylo jasné, že když bude příležitost, tak zkusím fotit i koně. Jenže brzy jsem zjistil, že fotit koně neni zrovna jednoduchá věc.  Kůň musí na fotkách vypadat skvěle! Ať už bez jezdce, nebo s jezdcem.
jenže kůň, když nemusí nic dělat, tak s pase s hlavou skloněnou k zemi. A to zrovna zajímavě nevypadá.
Nebo je kůň někde v ohradě, u stájí ve výběhu… a to pak na fotkách je vidět spousta ohrad, různého nepořádku kolem stájí a uprostřed toho stojí kůň. Taky nic moc.