Měl jsem období, kdy mě lákala představa malého domku někde dál od města. Místo, kde je klid, málo lidí a žádné billboardy. Česká Kanada do toho popisu skvěle zapadala. Ze všech velkých měst je sem daleko, a to mi tehdy vyhovovalo. Autobusem to znamenalo několik hodin cesty a pár přestupů, ale ten odlehlý, skoro zapomenutý kraj měl něco do sebe.

V té době jsem znal blogerku, která si říkala Rulisa. Její skutečné jméno jsem neznal a vlastně to nebylo ani důležité. Žila někde u Dačic a když jsem se jí zmínil, že bych se chtěl po kraji trochu porozhlédnout, rovnou mě pozvala na návštěvu.

Přijel jsem autobusem – myslím, že do Slavonic – a tam mě vyzvedla starým otřískaným autem. Zavezla mě k sobě domů, do vesnického domu, kde bydlela sama s dětmi. V tu chvíli mi došlo, že realita bývá jinde než to, co si člověk představuje přes internet.

Dům byl obyvatelný, ale bylo znát, že chybí mužská ruka. Všechno fungovalo tak napůl. Třeba záchod splachoval jen s pomocí triku, který by cizí návštěvník sám neodhalil. K večeři pro děti připravila syrové brambory, posypané kořením a solí, a dala je zapéct do trouby. Neříkal jsem nic.

Já sám měl tehdy stabilní práci, docela dobrý plat, a když jsem to porovnal s tím, jak žila ona, cítil jsem zvláštní druh provinění. Ne proto, že bych udělal něco špatně – spíš z kontrastu.

Druhý den ráno jsme vyrazili na výlet. Nejprve do Dačic, prošli jsme rychle zámecký park a šli na oběd. Samozřejmě jsem platil já – chtěl jsem, aby si vybrala cokoli, ale vzala si stejně jen něco obyčejného. Bylo vidět, že přemýšlí hlavně na praktické úrovni. Víc než o sebe jí šlo o děti.

Pak jsme se přesunuli do Telče. Krásné historické město, ale trefili jsme se do nějaké podivně prázdné doby, takže jsme si jen prošli náměstí a zámeckou zahradu. Potom jsme ještě projeli pár míst v okolí – Landštejn, Nová Bystřice, kousek až ke hranicím s Rakouskem – a pak zase zpět.

Při návratu mě napadlo, že bych mohl vzít něco na společnou večeři, tak jsem nakoupil šunku, sýr, zeleninu, ovoce, něco i na svačiny pro děti. Bylo to málo, ale aspoň něco.

Bylo na ní znát, že se se životem pere. V tomhle kraji nebylo nikdy moc příležitostí, a ona říkala, že pokud se jí podaří sehnat práci někde ve městě, dům prodá a přestěhuje se třeba na sídliště, kde bude všechno jednodušší.

Nevím, jestli to bylo dřív nebo později, ale nakonec práci sehnala. Začala malovat zlatá písmena na náhrobky. Pak jsme se přestali vídat. Blogerský svět, kde jsme se potkali, se časem proměnil. Stejně jako všechno ostatní.